Anasoft litera

Cena za pôvodnú slovenskú prózu

zverejnené: 08.12.2011

Kronika zrady

rozhovor Michaila Stavreva s Dušanom Šimkom

 

Byl Stalin dobrý otec? Proč se žací stoje v poválečném Německu jmenovaly Mengele? Jaké je pozadí masakru civilistů v jugoslávském Novém Sadu za druhé světové války? O magičnosti sexu za bombardování. Toto a mnoho dalšího rozkrývá román Gubbio – kniha udavačů slovenského spisovatele Dušana Šimka, autora patřícího k exulantské vlně z roku 1968. Jeho dílo mapuje osudy evropských utečenců za poslední dvě století a má na mušce téma navýsost citlivé – kolaboraci a zradu.

 

Co znamená Gubbio v záhlaví vaší knihy?

Ve starobylém městě Gubbio, v italské provincii Umbria, jsem v domě svých přátel po dobu tří let napsal většinu tohoto románu. Jedna z románových protagonistek, Angela Borromini, je imigrantská dcera žijící v Curychu – její rodiče pocházejí právě z Gubbia. Přišli v padesátých letech jako desetitisíce jiných Italů za prací do Švýcarska. Úchvatné město Gubbio je pro mě výsostným symbolem Evropy, protože je v něm zachována celá kulturní hloubka našeho kontinentu, počínajíc Eugubínskými deskami, římskými stavbami, impozantní středověkou architekturou nezávislé republiky a končící detektivním seriálem Don Matteo s Terencem Hillem v hlavní roli, který byl natáčený v Gubbiu.

 

Je vaše poslední próza autobiografická?

Do jisté míry. Některé postavy v ní uváděné jsou autentické, líčí reálné osudy, většinou lidí, které dobre znám. Jádrem mojí literární výpovědi je jakási nejistota, možná smutek tváří v tvář udávání, této nešťastné lidské slabosti. Má práce je skromným pokusem vyjádřit právě míru těchto pocitů. Dějové lokality mého románu zabývajícího se fenoménem udavačství, zrady a kolaborace jsou různá evropská města: Novi Sad, Praha, Budapešť, Basilej, Curych, Vídeň a Košice. Historicky pokrývá kniha témeř dvě století. Motiv exilu a pozorný pohled do minulosti je takříkajíc červená nit mé prózy.

 

Jaká je role exulanta v dnešním globalizovaném svete?

Existuje nekonečné množství nejrůznějších typu exilu. Pro mě vždy byl a zůstává věcí volby. Díky 43 rokům v zahraničí jsem měl možnost poznat řadu zajímavých lidí a skvělých osobností a navázat s nimi přátelské vztahy. Mezi jinými také s exilovými spisovateli, jako jsou napríklad Danilo Kiš, Vladimír Maximov, Sławomir Mrozek, Jiří Gruša nebo Ladislav Mňačko. Psát ve dvou jazycích, publicistiku německy a beletrii slovensky, je pro mě dodnes radostná možnost jakési duální existence. Roky strávené v Asii mi pomohly v upevnění vlastní identity. Práce na univerzitě mi poskytla kontakt s mladými lidmi a právě díky nim jsem mohl zaregistrovat společenské „seismické otresy“ uprostřed Evropy.

 

Jste dnes občanem Švýcarska, země, kde se ke slovu dostává krajní pravice. Jak se díváte na vlny novodobých utečenů? Asi to Švýcarům moc nevoní?

Švýcarsko je země, která tradičně přijímá cizince, hlavně ty, kteří jsou potřební pro ekonomiku. Krom toho zde dodnes existuje silná humanitární tradice poskytování azylu. Více než 23 % obyvatel v této zemi tvoří cizí státní příslušníci. Nejvíce Italové, Němci a Portugalci. Z Balkánu přicházeli v průběhu války v Jugoslávii desetitisíce imigrantů. Největší skupinu tvořili kosovští Albánci, kterým byl poskytnutý dočasný azyl kolektivně. Tato skupina se už nevrátila po ukončení konfliktu domu, ale zůstala natrvalo, takže je dnes ve Švýcarsku 200 000 kosovských Albánců. Integrace této komunity naráží stále ještě na relativně velké překážky.

 

Proč jste vlastně napsal knihu udavačů?

Tragicky zesnulý šéf Ústavu paměti národa v Bratislavě Ján Langoš mi umožnil získat můj spis založený StB poté, co jsem emigroval do Švýcarska. Měl jsem možnost si prečíst jména těch lidí, kteří na mě donášeli. Byl jsem jeden z prvních exulantů, kteří dostali svůj materiál. Bylo to hodně divné, smutno-veselé čtení. Směs absurdit a reálií.

 

Vaše kniha pojednává o fenoménu udavačství v zrcadle nejrůznějších epizod evropských dějin. Podáváte svědectví o tom, že zrada je vlastně přirozený projev evropské morálky. Dá se definovat nějaký obecný důvod, proč tomu tak je?

Udavačství a kolaborace je fenomén starý jako lidstvo samo, není to jen novodobý jev. Zrada a udávání se táhnou dějinami bez přestávky se stále se měnící intenzitou. Tajné zbraně diktatur jsou zrada, donašečství a pomlouvání. Metody tajných služeb jsou bezpochyby zajímavé, ale ještě pozoruhodnější je motivace a mentalita jejich dobrovolných, nebo ke spolupráci donucených spolupracovníků. Každá revoluční změna režimu přináší s sebou vlnu udávání. Povstane celá armáda udavačů, kteří se rekrutují z nekonečné zásobárny kariéristů, kriminálních živlů, oportunistů, lstivých a slabých charakterů, potažmo obyčejných zbabělců.

 

Udavači často chápou své jednání jako cosi vznešeného. Je to úchylka, nebo tak uvažuje většina lidí nadšených pro nějaký světový pořádek?

Všechny novodobé totalitní režimy odměňovaly a podporovaly udávání jako prostředek sociální kontroly. Mojí generaci v lidové škole vtloukali do hlavy jako zářný vzor pionýra Pavlíka Morozova, který udal stalinistické GPU svého otce, pročež ho zavraždil vlastní dědeček. Jako děti, ale přiznám se, že ne všechny, jsme byly hluboce znejistěny touto dojímavou lží našich nešťastných a zmanipulovaných učitelů, v kontrastu s tím, co jsme vnímali jako lásku a věrnost k rodičům.

Diktatuře jsou udavači potřební, ale politická špička je vlastně nemá ráda, ačkoli je využívá. Je například známo, že Reinhard Heydrich po převzetí moci Hitlerem v roce 1933 musel vyslechnout stížnost ministra vnitra nacistického Německa Wilhelma Fricka, že třetí říše je „zaplavena morem denunciací“. Stalinisté museli nejdřív zlikvidovat značný odpor ve společnosti a až po čase se jim podařilo vybudovat hustou síť denunciantů. Normalizace po roce 1968 přinesla mimo jiného ještě hlubší průnik spolupracovníků StB do společnosti, pričemž členství v KSČ bylo spíš vedlejší záležitostí. Vrcholem stalinistické perverze bylo hledání třídního nepřítele uvnitř strany samotné, což znamenalo zcela nový impulz a motivaci pro udavače a donašeče.

Zajímavé je, že to byli často právě literáti, kteří propadali nadšení pro určité totalitní pořádky a bez zábran použili udavačství jako nástroj a legitimní prostředek podporující především vlastní kariéru. Řada významných autorů v Československu bezostyšně udávala své kolegy a kolegyně – Jan Drda, Václav Rezáč a celá řada jiných. Známá je též kauza slavného rumunsko-francouzského spisovatele a filozofa Emila Ciorana (1911–1995). V mládí, coby zarputilý antisemita a obdivovatel Adolfa Hitlera, patřil k příznivcům Železné gardy v Bukurešti. V roce 1937 emigroval do Paříže a rodnou vlast navštívil už jen jednou, v zimě 1940/41. Každopádně stihl ještě několik kolegů udat.

 

Specifický akcent má toto téma v zemích bývalého východního bloku. Čím to, že naše národy tak snadno přijmou cizí vzory? Stydíme se za to, co jsme?

Menší národy a malé komunity jsou často ve snaze o přežití zdánlivě konformnější. Ale je celá řada příkladů dokazujících opak. Francouzi potřebovali po druhé světové válce desetiletí, aby se vypořádali s reprezentanty Vichyrežimu a s ním spojeným fenoménem udávání a kolaborace. Ne všichni příslušníci francouzské „nation“ byli v hnutí odporu, jak se ve Francii po konci druhé světové války tradovalo. Na Slovensku v době Tisova štátu také kvetlo udavačství, často z primitivní ziskuchtivosti a závisti, či zloby. Zvláště zabavování židovského majetku bylo motivem k denunciacím. Tehdejší spišský katolický biskup Ján Vojtašák (1877–1965) se podle některých slovenských historiků snížil k udání, když se to hodilo. Po převzetí vlády komunisty se sám stal obetí teroru, což ale neospravedlňuje jeho postoje za války.

 

V Československu bylo přes milion členů KSČ, což dávalo s rodinnými příslušníky čtvrtinu populace, mnohem více než v bájném Sovětském svazu. Většina těchto lidí komunismu nevěřila a akceptovala ho jen ze zištných pohnutek. Dnes je zhruba stejně početná skupina lidí opět ochotná popřít vše minulé. Nemyslíte, že se historie opakuje?

Dialekticky viděno masové členství v KSČ bylo právě tím nespolehlivým základem, na kterém se celá československá komunistická špička zřítila do propasti. Každopádně staré sociální sítě přetrvaly dodnes. Část nomenklatury se rychle preorientovala do ekonomické sféry, kde měli příslušníci kádrové špičky KSČ a jejich příbuzní doslova předstih vůči jiným skupinám obyvatelstva. Dnes se o tom mlčí a životopisy se píší až od roku 1989. Co bylo předtím, už nikoho nezajímá. Můžeme to srovnat se situací po roce 1945 ve spojenci okupovaném Německu. Bývalí členové NSDAP, příslušníci SS atd. byli denacifikováni a zaintegrováni do veškerých sfér společenského života ve Spolkové republice Německo, počínajíc filmařkou Leni Riefenstahlovou, končíc řekněme Hansem Globkem, šéfem kanceláře spolkového kancléře Adenauera. Na svých místech zůstali nacističtí diplomaté, policisté, univerzitní profesoři, technici, učitelé, právníci a podnikatelé. Mnohým z nich se podařila nová kariéra v zemi, která stála a stojí bez pochyb na demokratických základech.

 

Jak vnímáte fenomén udavačství v naší demokratické současnosti?

Dvacet let po pádu reálného socialismu v Československu se česká a slovenská společnost pokouší etablovat na demokratické poměry. České a slovenské politické elity mají svá specifika. Mezi ně patří mimořádně vysoká míra korupce, klientelismus a banální životní styl podmíněný extenzivním konzumentarismem. V mezilidských vztazích príslušníků politické třídy se usadil mobing a sociální závist, jejichž součástí je udavačství jako nástroj mocenského boje. 

Dovolte, abych uvedl také příklad politického skandálu v demokratickém Švýcarsku, tzv. „Fichen-Affäre“. Koncem osmdesátých let se provalila informace, že úřady konfederace a také kantonální místa na konci studené války shromaždovaly citlivé informace o občanech a občankách Švýcarska. V první řadě šlo o příslušníky odborů a levicových stran, ale i mnoha dalších lidí. Podle oficiálních zpráv šlo o více než 700 tisíc osob, které byly zaregistrované v rámci boje proti očekávané subverzi, která měla destabilizovat demokratické poměry a dokonce, prý, nastolit komunistickou diktaturu v zemi. Tehdy mělo Švýcarsko šest a půl milionů obyvatel, takže bylo sledováno více než deset procent občanů. Veřejnost i parlament byly velmi pobouřeny. Každopádně po propuknutí aféry mohl každý občan, který měl podezření, že se o něm sbíraly údaje, požádat v Bernu o zaslání těchto informací. Je jasné, že při takto nelegální a nedemokratické činnosti spolupracovaly nejen státní orgány, ale i osoby využívající různé formy udání.

 

Kromě zrady jednotlivce ve své knize líčíte také selhání evropské civilizace jako celku na příkladu bombardování Jugoslávie v roce 1999. Je takovýto nonsens něčím běžným v dějinné perspektivě starého kontinentu?

Jedním z hlavních motivů mé prózy je zrada jednotlivých protagonistů v různých historických situacích. Individuální motivace, která vedla k lidské slabosti je sice rozdílná, ale spojuje ji právě moment slabosti. V postmoderním světě však dochází k něčemu mnohem horšímu – uvolnily se tradované morální normy a předpisy, často jsou dokonce považovány za archaickou přítěž. Takovýto vývoj zasáhl s různou intenzitou všechny sociální skupiny v Evropě bez rozdílu. V románové kapitole nazvané Majitel železářství se pokouším vylíčit nezájem dnešní generace o minulost Evropy na příkladu srbského emigranta Aleksandra Baševiće. Ten se chce dozvědět pravdu o vraždě svého otce, jehož někdo udal během okupace Vojvodiny maďarským fašistům, v době, kdy v Novém Sadu a okolí došlo k masakru skoro pěti tisíc srbských a židovských civilistů na počátku roku 1941. Odjíždí do Jugoslávie se svojí švýcarskou milenkou a na jaře roku 1999 se stanou mimoděk svedky bombardování Nového Sadu armádami NATO, které zničily dunajské mosty, rafinérii a televizní vysílač. Zemřely přitom stovky civilistů, byla zničena infrastruktura, způsobeny nedozírné ekologické škody. Můj hrdina Bašević musí tragicky konstatovat, že jeho nezájem o minulost se relativizuje tváří v tvář nové katastrofě.

Vojvodina, autonomní oblast na severu Srbska, je specifickým místem, kde se po dlouhá staletí shromaždovali kolonisti a utečenci z různých částí Evropy, jsou zde Maďaři, Chorvati, Rusíni, jedním z úředních jazyků je i slovenština. Je to naprosto jedinečný region, právě díky své různorodosti a pestrosti. Mosty přes Dunaj v Novém Sadu byly ničeny pravidelně v každém válečném konfliktu od 19. století až po rok 1999.

 

Na univerzitě v Basileji jste v minulém roce pořádali kongres na téma stabilizace a pokroku na Balkánu. K čemu jste dospěli?

Úhrnem lze říci, že po zhroucení SSSR se stala Jugoslávie nepotřebným státním útvarem na pomezí Východu a Západu. Titovo lavírování mezi systémy patřilo minulosti a bezpečnostní architektura Balkánu byla posléze Západem vypracována nově a násilně. Konečný výsledek tohoto činu zatím ještě neznáme. Každopádně vznikly „národně“ definované, labilní a ekonomicky slabé státy a novodobé protektoráty s nejasnou budoucností. Otázka návratu utečenců, jakož i jejich majetkové nároky, nebyly rešeny a pro budoucnost zůstávají nebezpečnou hypotékou. Západ po dobu krize konal zdánlivě pragmaticky a sáhl po nejjednodušším prostředku – mírovém humanitárním zásahu. Slovinský filozof Slavoj Žižek už v roce 1993 prozíravě napsal, „kterak se začíná jasně ukazovat, že etnické konflikty v bývalé Jugoslávii jsou první malou ukázkou jedenadvacátého století, prototypem ozbrojených konfliktů, které přijdou po studené válce“. 

 

S ohledem na tyto události by se dalo konstatovat, že kolaborace se dopouští především mediální obec svobodného světa.

Z pohledu česko-slovenského je to vlastně popření vlastní minulosti. Vždyť taková jména jako Pavel Josef Šafařík, Ján Kollár, František Zach, František Ladislav Rieger a konečně i sám Tomáš Garrigue Masaryk a celé generace dalších osobností se podílely na budování exkluzivních vztahu s jižními Slovany už od počátku 19. století, které vyvrcholily Malou dohodou. To všechno dnes zní jako historická anekdota, ale víme až příliš dobře, k jak radikální změně mediálního obrazu Jihoslovanů došlo koncem osmdesátých let. Srb byl vždy potencionální válečný zločinec. V době novodobých balkánských válek působily v oblasti stovky novinářů, ale absolutní většina z nich nedokázala komunikovat v místních jazycích a byla absolutně nepřipravená, co se týče znalosti dějin, kultury a politických poměrů.

Byli jednoduše zredukováni na zaměstnance PR agentur dodávajících požadovaný faktografický materiál. Vojenský zásah v Jugoslávii způsobil obrovské hospodárské a ekologické škody. Statisíce lidí se staly utečenci a ztratily existenci a možnost návratu. Svým způsobem je to tragikomické, protože Madeleine Albrightová, tehdejší šéfka diplomacie USA, která byla hlavním iniciátořem vojenského řešení pro Jugoslávii, byla sama utečencem. Celá její rodina prchala před hrůzami holocaustu přes Jugoslávii.

 

Dušan Šimko (*1945 v Košicích) emigroval do Švýcarska během okupace v roce 1968. Stal se novinářem a psal pro prestižní švýcarské listy Neue Zürcher Zeitung a Die Weltwoche. Dnes je docentem politické geografie na univerzitě v Basileji. Více než čtyři roky byl také profesorem na univerzitách v Hongkongu a Japonsku. Svoji prvotinu Maraton Juana Zabaly vydal v roce 1984 v londýnském exilovém nakladatelství Rozmluvy (česky Volvox Globator 2002). Román Gubbio – kniha udavačů byl nominován ve slovenském originálu na prestižní cenu Anasoft litera 2010. V českém překladu vyšly také romány Esterházyho lokaj, Japonský divan (Prostor 2009 a 2011) a scénář dokumentárního filmu VI. prapor (Academia 1999). Dušan Šimko má také balkánské kořeny, jeho maminka byla pravoslavná Srbka. Píše slovensky a německy. Román Gubbio – Kniha udavačů vyšla v českém překladu ve vydavatelství Havran, Praha 2011. Kniha vyšla i slovensky, maďarsky a příští rok bude vydána srbsky, chystá se také její holandská mutace.

 

Michail Stavrev, Literární noviny, Praha, 1. 12. 2011, s. 4 - 5

pošli na vybrali.sme.sk